Milá maminko

26. srpna 2009 v 7:45 | Dick |  Čtení
RICHARD CRHA
(o životě mládeneckém)

Milá maminko,

předem svého dopisu Ti posílám veliké políbení. I když, jak jsem se včera dozvěděl, polibek zrovna dvakrát zdravý není. Profesor Cramson z univerzity v Cincinnati totiž nechal udělat podrobnou chemickou analýzu té věci, kdy si lidé dávají pusinky, a přišel k roztodivným závěrům. Tož Tě s nimi seznámím.
Doposud jsem si myslel, že políbení je taková poetická věc, něco jako hélium v balónku. Leč bum ho, profesor Cramson mi uštědřil políček jako hrom. Polibek totiž obsahuje: 61 g vody, 0,7 g bílkovin a globulinu, 0,34 g elastinu, 0,04 g chlorkalia, 33,2 g kolagenu, 0,032 g fosfátů, 0,761 g tuků, 0,45 g soli, 0,01 g vápna a nepatrné množství magnesinoxidu, alumintumoxidu a síry na 100 gramů tekutiny vyloučené při polibku. No potěš nás pánbů, maminko, pěkný to sajrajt.
Nelenil jsem a napsal do té Ameriky za mořem dopis:
"Děkuju vám pěkně, pane profesore Cramsone. Dal jste mi takovou ránu, ze které se budu jen těžko vzpamatovávat. Od teďka se totiž musím strachovat, cože to do mě moje milá futruje za fosfáty, elastiny a kolageny. Fuj."
Možná to bylo na Ameriku příliš ostré, že, maminko? Ale já si pořád myslím, že výsledky některých vědeckých prací by se neměly publikovat. Víš, maminko, kolika milencům sebral pan profesor chuť na líbání? Nyní se již nebude slušné děvče bránit pocelování úst klasickou větou: "Nenaléhej, milý, až po svatbě," nýbrž bude odkazovat na profesora Cramsona:
"Dnes, miláčku, ne, protože držím odtučňovací kúru a ty dobře víš, že v polibku je 0,761 gramu tuků."
A bude mít pravdu, protože dva polibky, to již máme 1,5 gramu. Pokud uvážíš, že zdatní milenci jsou schopni za jedinou noc vykonati i 333 polibků, činí to 253,413 gramu. A to už je panečku čtvrt kila tuku, maminko. To si žádná slušná dívka před svatbou nemůže dovolit.
Také s tou sírou mi pan profesor pěkně nadzdvihl mandle. Jestliže při pusinkování skutečně dštíme síru a dorážíme se fosfáty, jsme podobným humusem nejen slušně prohnojeni, ale i kontaminováni, což je rána pod pás do naší milenecké ekologie. Nebylo snad lepší, jako kupříkladu u českých filmů z padesátých let, když se milenci políbili a současně je míjel kombajn?
Koukám tedy jako vrána, cože ti Amerikáni mají za problémy. A jestliže mi pan profesor Cramson v odpovědi naznačil, že bude ve výzkumech pokračovat a postupuje od úst směrem dolů, máme se věru na co těšit. Ještě štěstí, že se k nám věci z Ameriky dostávají s tak velkým zpožděním.
Ptáš se, jak vedu svůj mládenecký život. Tož tak, maminko. Protože již po tři roky chodím s prasklou gumou u pyžamových kalhot a věčné dělání uzlů na jejich konci mě za ta léta unavilo, rozhodl jsem se pro generální opravu svých svršků. Tedy spíše jejich spodní kalhotové sekce. Musil jsem tudíž poprvé v životě navštívit obchůdek Švadlenka. Tréma mnou cloumala již den předem. Je to přece jen krámek ryze ženský, kde snad budou platit i jiná pravidla nakupování. Když jsem si před Švadlenkou změřil orientačně tepovou frekvenci, 104 bylo opravdu hodně.
Avšak co tam Ti mají věcí. Byl jsem okamžitě vtažen do prazvláštního prostředí intimity, neboť ženy se důvěrně dotýkaly všech těch cetek, které obchůdek nabízel. Všechny ty gumičky, bavlnky, knoflíčky, stužky a zipíčky laskaly v rukách, slastně je osahávaly, několikrát je obracely a vracely, žádaly větší, menší, v jiných barvách, opět je nastavovaly světlu, zkoušely jejich šustivost, spínavost i rozpínavost. Zkrátka jsem si připadal, maminko, jako při něčem zakázaném. Za zády jsem žmoulal papírek, na kterém jsem měl poznačeno, co mám zakoupit, jenže jsem byl tak silně nervosní, že jsem na písmenka ani neviděl. A když na mě přišla řada, tiše, sípavě jsem zakoktal:
"Pro-sím jed-nu je-hlu."
Obchůdek zcela zmlkl, maminko, šustivost a intimní omak zmizely. Připadal jsem si dočista jako nepřístojný zákazník. Prodavačka vytáhla celý šuplík jehel, čímž mi situaci nijak neusnadnila, Naopak. Abych však nevypadal jako blbec, který vezme první jehlu, co se mu namane pod ruku, vytahoval jsem jednu po druhé, díval se, jestli mají ouška v pořádku, špičku řádně zakalenou, zkoušel jsem jejich vpichavost do náhodného kusu látky, zkrátka až na šťárání v zubech jsem s jehlami vyzkoušel vše.
"Tuhle si vezmu. Ta je dobrá."
Všechny ženy se významně ohlédly, maminko, a tak jsem jim manifestačně ukázal jehlu, pro kterou jsem se rozhodl a kterou si odnesu. Pak jsem upřel zrak na papírek, abych vyčetl, čehože ještě potřebuji pro generální opravu pyžamových kalhot.
"Niť. Niť k téhle jehle bych potřeboval."
Prodavačka vytáhla šuplíky tři. Proboha. Oči mi přecházely hrůzou, kolik existuje nití. Testoval jsem je v tahu, trhu, v nablejzávání na jejich konci, v průchodnosti očkem jehly, nic jsem neponechal náhodě. Přítomné ženy znalecky zamručely:
"Panečku, to je zákazník. Nevezme jen tak nějakou niť v pytli. Ten se holt vyzná."
Hrdě jsem postavil modrou špulečku vedle jehly.
"Tahle je perfektní. Tu si vemu."
Bod třetí, maminko, guma.
"Prosil bych gumu."
Prodavačka již nevytáhla žádný šuflíček, ale zeptala se jakou. Byl jsem zaskočen. Gumu, a ještě k tomu jakou. Budu se musit svěřit. Chtě nechtě s tím musím ven. Naklonil jsem se nad pult a zašeptal:
"Praskla mi. U pyžama."
A trapas, má drahá maminko. Prodavačka zahalekala na celý krám:
"Áááá, pánovi praskla guma!"
Ženy ve frontě se začaly chichotat a ošklivá prodavačka mi přihrála asi tři kilometry gumy. Namotal jsem si potřebný kus kolem pasu.
"Dejte mi toho radši o pět deka víc, kdyby se náhodou srazila," řekl jsem již světácky, když jsem si obřad nakupování ve Švadlence trochu osvojil. Ženy ve frontě opáčily, že guma není srážlivá.
"To nevadí. Když zbude, budu ji po někom cvrnkat."
Já ti byl najednou, maminko, takový bodrý, vtipný zákazník!
Když mi pak prodavačka nabídla ještě navlékátko nití na jehly, sichrhajcku na protlačování gumy skrze rantl na pyžamu, knoflíčky ku přichycení na konci, nůžky na střihání, náprstek hříbeček, nakoupil jsem, snad kromě podvazků, všechno, co měli na skladě.
"Jestli chcete," pošeptala mi mladá prodavačka, která mi zboží balila. "Já bych vám to pyžamo někdy spravila, když jste takový bezbranný…"
"No výborně," pookřál jsem a dodal:
"Vzal jsem si ho s sebou."
A z Rudého práva, protože do něj se vešlo skoro všechno, jsem vybalil svou spodní sekci pyžama. Takovou onuci roztřepanou. Už jsem se ovšem na tom světě nestyděl sám.
Tož tak nějak vedu svůj mládenecký život, maminko.
Automatické pračky nemaje, peru si v ruce. Tedy v rukách. V jedné ruce se mi to ještě nepodařilo. A pak, nevěděl jsem, co s tou druhou. Zkusil jsem nejdříve dva kýble a v každém z nich jsem pral jednou rukou. Rovněž to nebylo ono.
Ale už mám nějaké výsledky, maminko. Tak kupříkladu jsem po několika letech přišel ke kardinálnímu poznatku, že je velká hloupost prát bílou košili s modrým nátělníkem. Modrý nátělník totiž modrou barvu pouští, zatímco bílá košile, která bílou barvu nepouští, velice ráda modrou barvu přijímá. Dokonce se na ni velmi těší. Než stačím zjistit, že se nátělníček rozhodl pustit, košile už to ví. Mrcha jedna. Kdyby se alespoň obarvila stejnoměrně, od límečku přes rukáv až k zádi, ale ne, pokaždé jinak. Pokaždé jinak, ale vždy šmouhovitě. Občas tedy nosím do práce značně avantgardní košile. Když se mě někdo zeptá, kde jsem to koupil, odpovídám hrdě a pravdivě:
"To jsem si prosím sám udělal."
Protože jsem po dědečkovi, jak jistě víš, konservativní člověk, nosím trenýrky. Nedám na ně dopustit. Mladí lidé sice začínají nosit slípáky, ale kdeže na mě s novotami! Trenýrky si občas vyperu a perou se mi dobře. Ony už to mají v názvu. Jsou natrénované. Mám jich dvanáct kusů, ale nemysli si, že na každý měsíc jedny! Střídám je podle momentální politické situace.
S kapesníky se vypořádávám v kuchyni. Jeden šnuptychl po druhém hezky vyvařím. Když za mnou přijde občas nějaké děvče, víš, maminko, tak nějak na výpomoc, vždycky se mě zeptá:
"Copak to vaříte za dobrotu?"
"Za dobrotu vařím kapesníky."
A návštěva se vždy zalekne, že by mohlo dojít na nudlovou polévku, pročež odejde. Asi se divíš, že mi děvčata vykají. Ale já si na to potrpím a vždycky říkám:
"Hajat spolu, proč ne, ale žádné důvěrnostě."
Pak jdu prádlo zavěsit na šňůru, a když se dívám na to veledílo, jak je odbarvené, zežmoulané a kdovíjaké všelijaké, pokaždé mi přijde na mysl myšlenka:
"Jakou máš výhodu, mé milé prádlo, že už visíš."
Sám si pak také, maminko, žehlím. Co bych jiného od sebe očekával, když si sám peru. Žehlím velmi rád. Než abych se nad každým cancourem rozčiloval, to ho radši přejedu žehličkou.
Nejdříve zasunu šlauch od žehličky do proudu. Jednou jsem totiž žehlil jen tak na studeno a nebylo to ono. Při žehlení si zpívám. Kdysi jsem to viděl v jednom starém filmu pro pamětníky a mohu jen doporučit. Zpívám převážně romantické melodie. K žehlení se totiž nehodí písně úderné. Košile ze Šohaje Strážnice, jak jsem zjistil, mají rády tu svou:
"Zaspala nevěstáááá v strážnickééééj dolííííně…"
Košile z Jitexu Písek zase mají rády:
"Sedm let jsem v Písku študýroval…"
Tož tak.
Jediné, co už nežehlím, jsou ponožky. Však se mi ze začátku jedna silonová pekelně připekla. Ponožky od té doby jen roluji. Asi pět let mi trvalo, než jsem se je naučil rolovat do přítulné bouličky. Zprvu mi z toho vznikal takový nepochopitelný a nejapný knééédl, že bys vůbec neřekla, že se jedná o ponožkový útvar. Také jsem se naučil, že je dobré balit dvě stejné ponožky dohromady. První rok mi to bylo celkem jedno, ale pak jsem přišel na to, že je musím zase rozbouličkovávat a hledat k té které ponožce podobného sourozence.
Když mě navštíví nějaké to děvče, vedle zpívání a žehlení občas i hovořím. Chytám tři mouchy jednou ranou. Občas se mi dostane pochvaly, že žehlím na jedničku. Podívám se a vskutku. Musím přepnout žehličku na dvojku, totiž na wool, nebo na trojku, čili cotton. Pak si tiše řeknu:
"Ty seš chlapče ale wool, dyť máš žehlit na cotton."
Když se dámská návštěva nabídne slovy:
"Puč, já ti to přejedu sama," protestuji. Tady se žádné košile a ručník přejíždět nebudou. V některých věcech jsem, maminko, pes.
Ptala ses, jak vedu ten mládenecký život. Tak nějak, jak jsem se Ti snažil připodobnit. Žádná velká sláva, ale nikdo mi do toho nehovoří. Všechno je v pořádku, brambory jsou do řádku.
Takže Ti, maminko, posílám velkou pusu, prostou všech fosfátů a kolagenů. Takovou, jakou jsi nám dávala, když jsme byli dočista maličcí. Dej pusinku, dej čelíčku, ochraňuj mě, andělíčku. A tuze vzpomínek. Jsi daleko.

Tvůj syn
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama