Ještě jednou "Milá maminko"

27. srpna 2009 v 8:55 | Dick |  Čtení
RICHARD CRHA
(o bohatství v nás)

Milá maminko,

posledně ses ptala,
zdali jsem zdráv. Nevím, jestli jsi to myslila po stránce duševní. Pokud ano, tak si tím nejsem dočista jist. Zhusta se přistihuji, že mi haraší v cimbuří, šplouchá na maják, kape na karbid a také straší ve věži.
Třeba jdu a představuji si, že létám. A vskutku létám. Z výšky vidím človíčky, jak se pachtí, aniž by věděli za čím. Jindy zase jdu a vůbec nevím kam. Pak tam přijdu a ptám se, co tady dělám. Není těžších odpovědí než na otázky, za čím se pachtíme, kam jdeme a co tady děláme.
Například jsem se včera v americkém žurnálu Fortune dočetl, maminko, že nejbohatším mužem na světě je 41letý brunejský sultán, který má jméno s příjmením tak dlouhé, že by mu na to jeden občanský průkaz nestačil. Hned si však položím kategorickou otázku: "Mají vůbec brunejští sultáni občanské průkazy?"
A už v tom plavu. Už se v tom cachtám. Telefonuji na brunejské velvyslanectví, kde mi složitou cestou uplácávají odpověď, že brunejské velvyslanectví v Praze defakto vůbec není. Včíl mudruj, maminko. Takže čtu dál a dozvídám se, že ten nejbohatší muž světa má v brunejské státní spořitelně 25 miliard dolarů, doma dvě manželky, tři syny, šest dcer, a co mě nejvíce zaujalo, palác, který čítá 1 788 místností.
Ten palác mi dlouho nedával spát. 1 788 místností! Dovedeme si to vůbec představit? My, co máme 1 + k. k.? Už jenom ten inzerát, kdyby si chtěl dotyčný sultán směnit svůj palác za něco trochu menšího: "Vyměním 1 788 + 26 k. k. I. kategorie poblíž brunejského metra, přičemž 872 místností má výhled na moře. Za něco menšího, třeba 1 452 + 19 k. k." Třeba.
Dlouho mi ten palác nedával spát, maminko. Dvě noci určitě. A ty otázky, které mě přepadaly, hrůza pomyslet. Kolik musí mít sultán uklízeček? A takových luxů! Dokážeš si představit toho prachu, co v 1 788 místnostech napadá? A vůbec, stačil vůbec sultán za svůj život všechny místnosti vůbec navštívit?
No dobře, říkal jsem si, je jich v rodině dvanáct. Ale to pořád dělá 149 místností na jednu osobu. I kdyby měl každý z nich svou ložnici, svůj obývák, svůj záchod, svou kuchyňku, svou trucovnu… Ať nežeru, maminko. I kdyby každý z nich měl dvě ložnice, dva obýváky, dva záchody, pořád mi lítají stovky pokojů v luftu. K čemu je má? A tu mě ten palác začal děsit.
Dobrá. Má tam herny. Jednu na žulíky, jednu na mariáš, jednu na zelenou louku, jednu na kulébr, jednu na prší, jednu na kostky, jednu na poker, jednu na ruletu, jednu na červená bere. Nemohu si však pomoci, maminko, pořád mi stovky místností lítají ve vzduchu. Co v nich ksakru má?
Ptáš se, jestli jsem zdráv. Oprávněně. Dobrá. Má jednu místnost s rádiem, jednu s gramofonem, jednu s videem, jednu s černobílou televizí, jednu s barevnou, jednu na první brunejský program, jednu na druhý brunejský program, jednu na brunejské OK3, ale pořád mi v tom součtu haprují stovky pokojů, které mi holt nedávají spát.
V práci už jsem docela nemožný, protože šéfovi říkám:
"Dobrá. V jednom pokoji spí, v jednom pokoji sní, v jednom pokoji snídá, v jednom se miluje se svou první ženou, v jednom se miluje se svou druhou ženou, v jednom si pouští vláčky, když je mu smutno, v jednom se kouká na rybičky v akváriu, v jednom luští křížovky, v jednom si čte brunejskou literaturu, v jednom si čte českou literaturu. Ať tratím a dělám co dělám, pořád mi to nevychází do konečného součtu 1 788 místností. Co tomu říkáte, pane šéf?"
Pan šéf je jinak hodný člověk, maminko, ale místo o Bruneji začne mluvit o Bohnicích, ale pravda mají v blázinci také hodně pokojů, ale ty jsou spíš přeplněné. Potěšil mě, že by mě tam mohl s protekcí na pár týdnů dostat. Jenže mě už nemůže zastavit. Ať se z toho zjančím. Dobrá v jednom pokoji má rukavice, v jednom ponožky, v jednom košile, v jednom trenýrky. A tu mi vyvstane dost podstatná otázka:
"Nosí brunejský sultán vůbec trenýrky?"
Ptáš se, jak jsem na tom se zdravím. Tak tedy popravdě. Jeden pokoj může mít na klobouky, jeden na turbany, jeden na hole, jeden na golfové hole… Musím Ti říct, maminko, že v 1 + k. k. jsou podobné otázky natolik naléhavé, že chodím přes celou místnost sem a tam a sem a napadá mě docela legrační představa, že brunejský sultán v tutéž dobu chodí po svých 1 788 místnostech a láme si hlavu, co hledáme za štěstí v našich králíkárnách 1 + k. k.
Říkáš, že už jako malý jsem přemýšlel na nepravých místech o nepravých věcech. Jistou nákazou na mě zapůsobil profesor Vondráček, veledílo naší psychiatrie a především krásný člověk. Když jsem pročítal jeho knížky psychiatrické, s velkými obdivnými povzdechy došel jsem ku zjištění, že jsou prošpikovány takovou mírou hravosti, která neodpovídá naší zpackané představě o důstojenství profesorů.
Nejčastěji si na profesora Vondráčka vzpomenu, když jím. Je to zvláštní, ale vyjeví se mi jeho věty:
"Každé jídlo je agrese. Rostliny jsou pojídány zvířaty, zvířata jsou pojídána jinými zvířaty a ta pojídána člověkem…"
On si však krom toho dal tu práci a vypočetl, že člověk za 60 let života do sebe nasouká 80 metráků masa, 20 metráků omastku, 120 metráků mouky, 400 metráků brambor, 20 metráků ovoce a 20 metráků zeleniny a jen tak mezi řečí také 2 metráky soli, což jsou čtyři pytle. No považ, maminko, není krásný ten pan profesor?
Ale on jde ještě dál a všechny ty ošklivé metráky, které do sebe nefutrujeme, narovná do vagónů, aby nám přiblížil fascinující představu, že náš žaludek zlikviduje za život 10 nákladních vagónů potravin a 4 cisterny vody. Na to, že po některých lidech tu zbude jen pár ošoupaných polobotek a šnuptychl, slušný příjem. Avšak pan profesor jde ještě dál, protože některé z nás nemá jen za konzumenty, ale též za pracanty. Takže nám vypočítá, že za to, co jsme snědli, vykonáme takovou práci, která se rovná výkonu, jako bychom vynesli za život dva nákladní vlaky o tisíci tunách na Mount Blanc, tedy 4800 metrů vysoko. Úžasné, že?
On mi vždycky vrazí takovou ťafku, že se z ní jen stěží probírám. Například doposud jsem si myslel, co se týče našeho člověčího růstu, že člověk nejrychleji nabývá na rozměrech mezi desátým a sedmnáctým rokem, kde se ohromně vytahuje, je samá ruka noha, sní nejvíce knedlíků za život a tak dále. Však si pamatuješ, co jsme toho ve věku, kdy to s námi mlátilo, spocívali.
Ale pan profesor Vondráček, že ne. Že nejvíce za svůj život nabýváme už v těle matky a od narození to jde s námi jen z kopce. A zabuší do mě neuvěřitelnými čísly:
"Vajíčko našeho početí váží 0,004 miligramu a novorozenec, když začne poprvé dýchat, v průmeru 3 000 gramů. Z čehož lze vyvodit, že od početí k narození zvětší se jeho hmotnost přibližně miliardkrát." A dodává: "Kdyby se zrozené dítě vyvíjelo stejně rychle jako v děloze, dosáhlo by ve dvou a půl letech rozměrů zeměkoule."
Klobouk dolů, pane profesore. Úděsná představa.
Tož tak, maminko. A stejně mi ten palác nedává spát. I kdyby měl ten brunejský sultán harém s třiceti děvčaty a každá z nich měla svůj pokoj na převlékání, svůj pokoj na zelenou loku, svůj pokoj s černobílou televizí a pokoj na golfové hole. Ale prosím Tě, maminko, co je to za hloupost, aby členka harému měla pokoj na golfové hole?
A zase nespím. Těch chodeb dlouhých několik kilometrů! To když chce poslušná sultánova dcera ukázat svému sultánskému tatínkovi žákovskou knížku, tak než přejde všechny ty chodby, může se rovnou hlásit do nějakého učebního oboru…
Ovšem to mi zase nedává spát, jakéže mohou mít miliardáři učební obory. Nejdřív se asi musíš vyučit na milionáře, někde v brunejských Horních Počernicích…
Jistě chápeš, maminko, že se život nedá ubrzdit, takže Ti na otázku, zdali jsem zdráv, musil jsem popravdě odpovědět. Nevím. Ale pamatuji si dobře, jak jsi mi jednou řekla:
"Po třicítce chraň se, synu, inovací."
Líbám Tě a jdu si dát nějaký gáblík, abych tak načal konzumaci dalšího vagónu potravin, a už předem mě polevá pot hrůzou, že ho pak budu muset vynést na Mont Blanc.

Tvůj syn



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama