Srpen 2009

Kuřecí bábovka

31. srpna 2009 v 7:39 | Dick |  Kuchyň
Potřebné přísady
6 ks kuřecích řízků, 10dkg vysočiny, 20 dkg anglické slaniny, tvrdý sýr, 5 ks vajec, sůl, pepř, kopr, papriku, cibuli
Postup přípravy
Formu na bábovku vyložíme pečícím papírem
Forma
Na něj naskládáme nasolené a opepřené maso. Poklademe plátky tvrdého sýru.
maso, sýr
Dále vrstvíme salám, sýr, papriku, kopr, pažitku, cibuli... Co kdo má rád. Samozřejmě, pokud nejíte např. kopr, tak jej vynechte. :o)
Na obrázku šunka, zelená cibule, ředkvičky.
salám, zelenina
Dále přidávám nakládané houby.
houby, vejce
Na tyto vrstvy rozbijte rozkvedlané vejce.
Na vejce naskládejte slaninu a přikryjte vrstvou řízků.
Hotovo
Mírně zaprášíme strouhankou, která vypije část šťávy.
Vložte do trouby na 220 a přibližně za hodinu a půl vyndejte.
Bábovka
V řezu vypadá takto.
Kuřecí bábovka
Při překlápění vám může vytéci trochu šťávy, tak pozor na sváteční ubrus... :o)
Kuřecí bábovka
Dobrou chuť.

Pohanková rýže

28. srpna 2009 v 12:44 | Dick |  Kuchyň
Potřebné přísady
šálek rýže, půl šálku pohanky, 2 šálky vody, lžíce másla, lžička soli, kmín

Postup přípravy
V kastrůlu přivedeme k varu slanou vodu s kouskem másla.
Rýži a pohanku v cedníku dobře vypereme.
Rýže
Vsypeme do kastrůlu, přiklopíme, nemícháme a necháme opět přijít k varu.
Na mírném ohni vaříme dokud rýže vodu nevypije - asi 10 minut. Nesundáváme pokličku, jen vypneme oheň a necháme dojít. Asi též 10 minut.
rýže
Dobrou chuť.

Vepřové na hořčici

28. srpna 2009 v 12:37 | Dick |  Kuchyň
Potřebné přísady
1 kg vepřové pečeně, 0,5 kg cibule, palice česneku, malý kelímek hořčice (kremžská je lepší), lžíce oleje, sůl, pepř
Postup přípravy
Den předem maso omyjeme, očistíme a nakrájíme. Děláme-li plátky, tak i naklepeme. Nasolíme, napepříme a potřeme hořčicí. Kremžskou jsem nezkoušela.
maso
Vložíme do pánvičky, která má dobře těsnící pokličku a kterou můžeme péci v troubě. Navršíme krájenou cibuli. Může být nahrubo. Dáme přes noc uležet do ledničky.
Tak jak je zprudka opečeme.
hořčice
Zalijeme asi půl litrem horké vody - aby se suroviny zbytečně nezchladily. Dobře zakryjeme a dáme péci do trouby. Při 220° asi hodinu. Dokud není maso měkké.
vypečené
Podáváme s bramborem, rýží...
Vepřové na hořčici
Dobrou chuť.

Lila lady

28. srpna 2009 v 12:27 | Dick |  Panenky
Dnes jsem nafotila panenku, která je zcela a úplně špatně.
Lila lady
Omylem jsem totiž sáhla po staré špulce nití, takže už neseženu stejný odstín. Kdybych se držela původního plánu, byl by na šatečkách patrný přechod barev... Takže jsem musela zvolit menší panenku, a podstatně zeštíhlit střih. Původně jsem totiž chtěla široké s volánky... Tak mám námět na někdy příště...
Lila lady
Uháčkovala jsem tedy rovné, úzké šatky a našila na ně ozdobnou pletací přízi.
Lila lady
Panenka je z pohádky o dvanácti tančícíh princeznách. Oprori klasické Barbie je menší a drobnější. Má ruce ohebné v loktech, nohy pouze v kyčlích. Účes, korunka i sametka na krku jsou původní.
Lila lady

Ještě jednou "Milá maminko"

27. srpna 2009 v 8:55 | Dick |  Čtení
RICHARD CRHA
(o bohatství v nás)

Milá maminko,

posledně ses ptala,
zdali jsem zdráv. Nevím, jestli jsi to myslila po stránce duševní. Pokud ano, tak si tím nejsem dočista jist. Zhusta se přistihuji, že mi haraší v cimbuří, šplouchá na maják, kape na karbid a také straší ve věži.
Třeba jdu a představuji si, že létám. A vskutku létám. Z výšky vidím človíčky, jak se pachtí, aniž by věděli za čím. Jindy zase jdu a vůbec nevím kam. Pak tam přijdu a ptám se, co tady dělám. Není těžších odpovědí než na otázky, za čím se pachtíme, kam jdeme a co tady děláme.
Například jsem se včera v americkém žurnálu Fortune dočetl, maminko, že nejbohatším mužem na světě je 41letý brunejský sultán, který má jméno s příjmením tak dlouhé, že by mu na to jeden občanský průkaz nestačil. Hned si však položím kategorickou otázku: "Mají vůbec brunejští sultáni občanské průkazy?"
A už v tom plavu. Už se v tom cachtám. Telefonuji na brunejské velvyslanectví, kde mi složitou cestou uplácávají odpověď, že brunejské velvyslanectví v Praze defakto vůbec není. Včíl mudruj, maminko. Takže čtu dál a dozvídám se, že ten nejbohatší muž světa má v brunejské státní spořitelně 25 miliard dolarů, doma dvě manželky, tři syny, šest dcer, a co mě nejvíce zaujalo, palác, který čítá 1 788 místností.
Ten palác mi dlouho nedával spát. 1 788 místností! Dovedeme si to vůbec představit? My, co máme 1 + k. k.? Už jenom ten inzerát, kdyby si chtěl dotyčný sultán směnit svůj palác za něco trochu menšího: "Vyměním 1 788 + 26 k. k. I. kategorie poblíž brunejského metra, přičemž 872 místností má výhled na moře. Za něco menšího, třeba 1 452 + 19 k. k." Třeba.
Dlouho mi ten palác nedával spát, maminko. Dvě noci určitě. A ty otázky, které mě přepadaly, hrůza pomyslet. Kolik musí mít sultán uklízeček? A takových luxů! Dokážeš si představit toho prachu, co v 1 788 místnostech napadá? A vůbec, stačil vůbec sultán za svůj život všechny místnosti vůbec navštívit?
No dobře, říkal jsem si, je jich v rodině dvanáct. Ale to pořád dělá 149 místností na jednu osobu. I kdyby měl každý z nich svou ložnici, svůj obývák, svůj záchod, svou kuchyňku, svou trucovnu… Ať nežeru, maminko. I kdyby každý z nich měl dvě ložnice, dva obýváky, dva záchody, pořád mi lítají stovky pokojů v luftu. K čemu je má? A tu mě ten palác začal děsit.
Dobrá. Má tam herny. Jednu na žulíky, jednu na mariáš, jednu na zelenou louku, jednu na kulébr, jednu na prší, jednu na kostky, jednu na poker, jednu na ruletu, jednu na červená bere. Nemohu si však pomoci, maminko, pořád mi stovky místností lítají ve vzduchu. Co v nich ksakru má?
Ptáš se, jestli jsem zdráv. Oprávněně. Dobrá. Má jednu místnost s rádiem, jednu s gramofonem, jednu s videem, jednu s černobílou televizí, jednu s barevnou, jednu na první brunejský program, jednu na druhý brunejský program, jednu na brunejské OK3, ale pořád mi v tom součtu haprují stovky pokojů, které mi holt nedávají spát.
V práci už jsem docela nemožný, protože šéfovi říkám:
"Dobrá. V jednom pokoji spí, v jednom pokoji sní, v jednom pokoji snídá, v jednom se miluje se svou první ženou, v jednom se miluje se svou druhou ženou, v jednom si pouští vláčky, když je mu smutno, v jednom se kouká na rybičky v akváriu, v jednom luští křížovky, v jednom si čte brunejskou literaturu, v jednom si čte českou literaturu. Ať tratím a dělám co dělám, pořád mi to nevychází do konečného součtu 1 788 místností. Co tomu říkáte, pane šéf?"
Pan šéf je jinak hodný člověk, maminko, ale místo o Bruneji začne mluvit o Bohnicích, ale pravda mají v blázinci také hodně pokojů, ale ty jsou spíš přeplněné. Potěšil mě, že by mě tam mohl s protekcí na pár týdnů dostat. Jenže mě už nemůže zastavit. Ať se z toho zjančím. Dobrá v jednom pokoji má rukavice, v jednom ponožky, v jednom košile, v jednom trenýrky. A tu mi vyvstane dost podstatná otázka:
"Nosí brunejský sultán vůbec trenýrky?"
Ptáš se, jak jsem na tom se zdravím. Tak tedy popravdě. Jeden pokoj může mít na klobouky, jeden na turbany, jeden na hole, jeden na golfové hole… Musím Ti říct, maminko, že v 1 + k. k. jsou podobné otázky natolik naléhavé, že chodím přes celou místnost sem a tam a sem a napadá mě docela legrační představa, že brunejský sultán v tutéž dobu chodí po svých 1 788 místnostech a láme si hlavu, co hledáme za štěstí v našich králíkárnách 1 + k. k.
Říkáš, že už jako malý jsem přemýšlel na nepravých místech o nepravých věcech. Jistou nákazou na mě zapůsobil profesor Vondráček, veledílo naší psychiatrie a především krásný člověk. Když jsem pročítal jeho knížky psychiatrické, s velkými obdivnými povzdechy došel jsem ku zjištění, že jsou prošpikovány takovou mírou hravosti, která neodpovídá naší zpackané představě o důstojenství profesorů.
Nejčastěji si na profesora Vondráčka vzpomenu, když jím. Je to zvláštní, ale vyjeví se mi jeho věty:
"Každé jídlo je agrese. Rostliny jsou pojídány zvířaty, zvířata jsou pojídána jinými zvířaty a ta pojídána člověkem…"
On si však krom toho dal tu práci a vypočetl, že člověk za 60 let života do sebe nasouká 80 metráků masa, 20 metráků omastku, 120 metráků mouky, 400 metráků brambor, 20 metráků ovoce a 20 metráků zeleniny a jen tak mezi řečí také 2 metráky soli, což jsou čtyři pytle. No považ, maminko, není krásný ten pan profesor?
Ale on jde ještě dál a všechny ty ošklivé metráky, které do sebe nefutrujeme, narovná do vagónů, aby nám přiblížil fascinující představu, že náš žaludek zlikviduje za život 10 nákladních vagónů potravin a 4 cisterny vody. Na to, že po některých lidech tu zbude jen pár ošoupaných polobotek a šnuptychl, slušný příjem. Avšak pan profesor jde ještě dál, protože některé z nás nemá jen za konzumenty, ale též za pracanty. Takže nám vypočítá, že za to, co jsme snědli, vykonáme takovou práci, která se rovná výkonu, jako bychom vynesli za život dva nákladní vlaky o tisíci tunách na Mount Blanc, tedy 4800 metrů vysoko. Úžasné, že?
On mi vždycky vrazí takovou ťafku, že se z ní jen stěží probírám. Například doposud jsem si myslel, co se týče našeho člověčího růstu, že člověk nejrychleji nabývá na rozměrech mezi desátým a sedmnáctým rokem, kde se ohromně vytahuje, je samá ruka noha, sní nejvíce knedlíků za život a tak dále. Však si pamatuješ, co jsme toho ve věku, kdy to s námi mlátilo, spocívali.
Ale pan profesor Vondráček, že ne. Že nejvíce za svůj život nabýváme už v těle matky a od narození to jde s námi jen z kopce. A zabuší do mě neuvěřitelnými čísly:
"Vajíčko našeho početí váží 0,004 miligramu a novorozenec, když začne poprvé dýchat, v průmeru 3 000 gramů. Z čehož lze vyvodit, že od početí k narození zvětší se jeho hmotnost přibližně miliardkrát." A dodává: "Kdyby se zrozené dítě vyvíjelo stejně rychle jako v děloze, dosáhlo by ve dvou a půl letech rozměrů zeměkoule."
Klobouk dolů, pane profesore. Úděsná představa.
Tož tak, maminko. A stejně mi ten palác nedává spát. I kdyby měl ten brunejský sultán harém s třiceti děvčaty a každá z nich měla svůj pokoj na převlékání, svůj pokoj na zelenou loku, svůj pokoj s černobílou televizí a pokoj na golfové hole. Ale prosím Tě, maminko, co je to za hloupost, aby členka harému měla pokoj na golfové hole?
A zase nespím. Těch chodeb dlouhých několik kilometrů! To když chce poslušná sultánova dcera ukázat svému sultánskému tatínkovi žákovskou knížku, tak než přejde všechny ty chodby, může se rovnou hlásit do nějakého učebního oboru…
Ovšem to mi zase nedává spát, jakéže mohou mít miliardáři učební obory. Nejdřív se asi musíš vyučit na milionáře, někde v brunejských Horních Počernicích…
Jistě chápeš, maminko, že se život nedá ubrzdit, takže Ti na otázku, zdali jsem zdráv, musil jsem popravdě odpovědět. Nevím. Ale pamatuji si dobře, jak jsi mi jednou řekla:
"Po třicítce chraň se, synu, inovací."
Líbám Tě a jdu si dát nějaký gáblík, abych tak načal konzumaci dalšího vagónu potravin, a už předem mě polevá pot hrůzou, že ho pak budu muset vynést na Mont Blanc.

Tvůj syn




Koláč lenivé ženy

27. srpna 2009 v 8:53 | Dick |  Kuchyň
Potřebné přísady
1 hrneček celého máku 2 hrnečky polohrubé mouky 1 hrneček mléka 1 hrneček oleje 2 hrnečky krystalového cukru 3 celé vejce
Postup přípravy
Suroviny spolu dobře vyšleháme.
suroviny
V původním receptu není uveden prášek do pečiva. Bojím se, že by moučník nebyl dobrý, tak jsem jeden balíček přidala.
těsto
Připravené těsto dáme na vymazaný a moukou vysypaný plech.
na plechu

Vložíme do vyhřáté trouby a upečeme. Při 160° asi 20 minut. Že je moučník upečený poznáme podle vůně a podle zezlátlého povrchu

upečené
Hotový moučník potřeme jahodovým džemem. Ozdobíme šlehačkou anebo bílkovou polevou. Já obvykle jen sypu moučkovým cukrem.
Koláč lenivé ženy
Dobrou chuť.

Odkazy

27. srpna 2009 v 7:18 | Dick |  Oblíbené stránky
Martina tvoří velmi pěkné, princeznovské oblečky, šatičky na panenky. Často se také věnuje tvorbě různých patchworkových výrobků. Je moc šikovná.
lali
Molendrix se věnuje tvorbě šatiček na panenky, které jsou inspirovány filmovými, či historickými postavami. Dokonalost provedení je ohromující.
Molendrix
Děvčata Kačka a Simča jsou obě moc šikovné. Fantazie jim pracuje na plné obrátky, tak háčkují krásné oblečky. Navíc uveřejňují téma měsíce kam se se svými výrobky může přidat každý kdo má chuť.
kasi
Bára háčkuje krásné a nápadité oblečky na panenky Friends, ale i na svou dcerku. Na stránkách má spoustu inspirace a skvělých nápadů.
Bára
Kateřinka se věnuje panenkám Barbie, patchworku, korálkování. Další velkou láskou jsou pejsci.
Katerinka
Maruška má velmi zajímavé a inspirativní stránky nejen o panenkách. Ke tu spousta nápadů jak zabavit děti, šikovné ruce, ale i hlavu.
woman
Bruzi má krásné oblečky na panenky, spoustu inspirace pro dorty, ale i zábavu pro děti.
sdfaf
Monka háčkuje překrásné modely inspirované americkými stránkami paradise dolls.
Monka
Iva má stránky plné krásných, převážně společenských šatů, také se věnuje korálkování.
Maledamy
Petr je velmi šikovný krejčí. Jeho panenky jsou oblékány do filigránských modelů. Navíc pravidelně vyhlašuje soutěž například Miss Barbie.
Latoya
Miss
Marie a Markéta jsou velmi šikovné s hlavou plnou zajímavých nápadů. Stránky plné zajímavých společenských šatiček jistě za shlédnutí stojí.
Marmara
Ivana je velmi šikovné děvče, které s háčkem, jehlou ale i pletacími jehlicemi dokáže hotové zázraky. Potřebujete-li inspiraci, jistě ji tu najdete.
Ivana
Ivanka a Lenka mají pěkné společenské, historické šatičky a zajímavý nábytek.
Inspirace barbie
Jarka má velmi pěkné, převážně šité, modely, které přehledně rozdělila do jednotlivých kategorií.
Jarnara
Marta je další velká šikulka zasluhující obdiv. Oblečení na barbie je stylové, plné fantazie a vkusu. Ostatní nápady pro zábavu s dětmi, šití, vyšívání... Zkrátka spousta zajímavého.
Barbieunas
Tento web se věnuje, jak již název napovídá ručním pracem. Pokud potřebujete poradit jak na to, koukněte a jistě najdete šikulku, která ráda poradí.
Ruční práce
Paní Jitku jem "potkala" při hledání inspirace na háčkování. Ovšem blog obsahuje spoustu rad, nápadů, informací. Jistě stojí za důkladné prostudování.
Yorga
Richard Pachman je pro mně osobně srdíčková záležitost. Jeho obrazy léčí a hudba uklidňuje.
Pachman
Světově nejoblíbenější vyhledávač asi představovat nemusím.
Google
A poskytovatele služby Blog asi taky ne.
Blog

Poděkování

26. srpna 2009 v 13:12 | Dick |  Poděkování
Za vznik tohoto blogu děkuji Martině, která překonala mou přirozenou lenost a vysvětlila mi, že mě to bude bavit. Také mně naučila několik triků, tagů a dala mi spoustu rad nejen v oblasti tvoření webu, ale i jak vyrábět šatičky na panenky. Takže Marti, děkuji.

Další díky patří poskytovateli prostoru pro blog.

Poděkování patří také systému Blueboard, který mi dal užitečné aplikace a rady.

Ankety, návštěvní knihy, mailformy, počítadla a CHAT pro Váš web

Na tomto místě chci poděkovat i vám, čtenářům. Nebýt Vás, tak by tyto články byly zbytečné. Děkuji. Taktéž děkuji, dáte-li si můj blog mezi oblíbené položky.



Milá maminko

26. srpna 2009 v 7:45 | Dick |  Čtení
RICHARD CRHA
(o životě mládeneckém)

Milá maminko,

předem svého dopisu Ti posílám veliké políbení. I když, jak jsem se včera dozvěděl, polibek zrovna dvakrát zdravý není. Profesor Cramson z univerzity v Cincinnati totiž nechal udělat podrobnou chemickou analýzu té věci, kdy si lidé dávají pusinky, a přišel k roztodivným závěrům. Tož Tě s nimi seznámím.
Doposud jsem si myslel, že políbení je taková poetická věc, něco jako hélium v balónku. Leč bum ho, profesor Cramson mi uštědřil políček jako hrom. Polibek totiž obsahuje: 61 g vody, 0,7 g bílkovin a globulinu, 0,34 g elastinu, 0,04 g chlorkalia, 33,2 g kolagenu, 0,032 g fosfátů, 0,761 g tuků, 0,45 g soli, 0,01 g vápna a nepatrné množství magnesinoxidu, alumintumoxidu a síry na 100 gramů tekutiny vyloučené při polibku. No potěš nás pánbů, maminko, pěkný to sajrajt.
Nelenil jsem a napsal do té Ameriky za mořem dopis:
"Děkuju vám pěkně, pane profesore Cramsone. Dal jste mi takovou ránu, ze které se budu jen těžko vzpamatovávat. Od teďka se totiž musím strachovat, cože to do mě moje milá futruje za fosfáty, elastiny a kolageny. Fuj."
Možná to bylo na Ameriku příliš ostré, že, maminko? Ale já si pořád myslím, že výsledky některých vědeckých prací by se neměly publikovat. Víš, maminko, kolika milencům sebral pan profesor chuť na líbání? Nyní se již nebude slušné děvče bránit pocelování úst klasickou větou: "Nenaléhej, milý, až po svatbě," nýbrž bude odkazovat na profesora Cramsona:
"Dnes, miláčku, ne, protože držím odtučňovací kúru a ty dobře víš, že v polibku je 0,761 gramu tuků."
A bude mít pravdu, protože dva polibky, to již máme 1,5 gramu. Pokud uvážíš, že zdatní milenci jsou schopni za jedinou noc vykonati i 333 polibků, činí to 253,413 gramu. A to už je panečku čtvrt kila tuku, maminko. To si žádná slušná dívka před svatbou nemůže dovolit.
Také s tou sírou mi pan profesor pěkně nadzdvihl mandle. Jestliže při pusinkování skutečně dštíme síru a dorážíme se fosfáty, jsme podobným humusem nejen slušně prohnojeni, ale i kontaminováni, což je rána pod pás do naší milenecké ekologie. Nebylo snad lepší, jako kupříkladu u českých filmů z padesátých let, když se milenci políbili a současně je míjel kombajn?
Koukám tedy jako vrána, cože ti Amerikáni mají za problémy. A jestliže mi pan profesor Cramson v odpovědi naznačil, že bude ve výzkumech pokračovat a postupuje od úst směrem dolů, máme se věru na co těšit. Ještě štěstí, že se k nám věci z Ameriky dostávají s tak velkým zpožděním.
Ptáš se, jak vedu svůj mládenecký život. Tož tak, maminko. Protože již po tři roky chodím s prasklou gumou u pyžamových kalhot a věčné dělání uzlů na jejich konci mě za ta léta unavilo, rozhodl jsem se pro generální opravu svých svršků. Tedy spíše jejich spodní kalhotové sekce. Musil jsem tudíž poprvé v životě navštívit obchůdek Švadlenka. Tréma mnou cloumala již den předem. Je to přece jen krámek ryze ženský, kde snad budou platit i jiná pravidla nakupování. Když jsem si před Švadlenkou změřil orientačně tepovou frekvenci, 104 bylo opravdu hodně.
Avšak co tam Ti mají věcí. Byl jsem okamžitě vtažen do prazvláštního prostředí intimity, neboť ženy se důvěrně dotýkaly všech těch cetek, které obchůdek nabízel. Všechny ty gumičky, bavlnky, knoflíčky, stužky a zipíčky laskaly v rukách, slastně je osahávaly, několikrát je obracely a vracely, žádaly větší, menší, v jiných barvách, opět je nastavovaly světlu, zkoušely jejich šustivost, spínavost i rozpínavost. Zkrátka jsem si připadal, maminko, jako při něčem zakázaném. Za zády jsem žmoulal papírek, na kterém jsem měl poznačeno, co mám zakoupit, jenže jsem byl tak silně nervosní, že jsem na písmenka ani neviděl. A když na mě přišla řada, tiše, sípavě jsem zakoktal:
"Pro-sím jed-nu je-hlu."
Obchůdek zcela zmlkl, maminko, šustivost a intimní omak zmizely. Připadal jsem si dočista jako nepřístojný zákazník. Prodavačka vytáhla celý šuplík jehel, čímž mi situaci nijak neusnadnila, Naopak. Abych však nevypadal jako blbec, který vezme první jehlu, co se mu namane pod ruku, vytahoval jsem jednu po druhé, díval se, jestli mají ouška v pořádku, špičku řádně zakalenou, zkoušel jsem jejich vpichavost do náhodného kusu látky, zkrátka až na šťárání v zubech jsem s jehlami vyzkoušel vše.
"Tuhle si vezmu. Ta je dobrá."
Všechny ženy se významně ohlédly, maminko, a tak jsem jim manifestačně ukázal jehlu, pro kterou jsem se rozhodl a kterou si odnesu. Pak jsem upřel zrak na papírek, abych vyčetl, čehože ještě potřebuji pro generální opravu pyžamových kalhot.
"Niť. Niť k téhle jehle bych potřeboval."
Prodavačka vytáhla šuplíky tři. Proboha. Oči mi přecházely hrůzou, kolik existuje nití. Testoval jsem je v tahu, trhu, v nablejzávání na jejich konci, v průchodnosti očkem jehly, nic jsem neponechal náhodě. Přítomné ženy znalecky zamručely:
"Panečku, to je zákazník. Nevezme jen tak nějakou niť v pytli. Ten se holt vyzná."
Hrdě jsem postavil modrou špulečku vedle jehly.
"Tahle je perfektní. Tu si vemu."
Bod třetí, maminko, guma.
"Prosil bych gumu."
Prodavačka již nevytáhla žádný šuflíček, ale zeptala se jakou. Byl jsem zaskočen. Gumu, a ještě k tomu jakou. Budu se musit svěřit. Chtě nechtě s tím musím ven. Naklonil jsem se nad pult a zašeptal:
"Praskla mi. U pyžama."
A trapas, má drahá maminko. Prodavačka zahalekala na celý krám:
"Áááá, pánovi praskla guma!"
Ženy ve frontě se začaly chichotat a ošklivá prodavačka mi přihrála asi tři kilometry gumy. Namotal jsem si potřebný kus kolem pasu.
"Dejte mi toho radši o pět deka víc, kdyby se náhodou srazila," řekl jsem již světácky, když jsem si obřad nakupování ve Švadlence trochu osvojil. Ženy ve frontě opáčily, že guma není srážlivá.
"To nevadí. Když zbude, budu ji po někom cvrnkat."
Já ti byl najednou, maminko, takový bodrý, vtipný zákazník!
Když mi pak prodavačka nabídla ještě navlékátko nití na jehly, sichrhajcku na protlačování gumy skrze rantl na pyžamu, knoflíčky ku přichycení na konci, nůžky na střihání, náprstek hříbeček, nakoupil jsem, snad kromě podvazků, všechno, co měli na skladě.
"Jestli chcete," pošeptala mi mladá prodavačka, která mi zboží balila. "Já bych vám to pyžamo někdy spravila, když jste takový bezbranný…"
"No výborně," pookřál jsem a dodal:
"Vzal jsem si ho s sebou."
A z Rudého práva, protože do něj se vešlo skoro všechno, jsem vybalil svou spodní sekci pyžama. Takovou onuci roztřepanou. Už jsem se ovšem na tom světě nestyděl sám.
Tož tak nějak vedu svůj mládenecký život, maminko.
Automatické pračky nemaje, peru si v ruce. Tedy v rukách. V jedné ruce se mi to ještě nepodařilo. A pak, nevěděl jsem, co s tou druhou. Zkusil jsem nejdříve dva kýble a v každém z nich jsem pral jednou rukou. Rovněž to nebylo ono.
Ale už mám nějaké výsledky, maminko. Tak kupříkladu jsem po několika letech přišel ke kardinálnímu poznatku, že je velká hloupost prát bílou košili s modrým nátělníkem. Modrý nátělník totiž modrou barvu pouští, zatímco bílá košile, která bílou barvu nepouští, velice ráda modrou barvu přijímá. Dokonce se na ni velmi těší. Než stačím zjistit, že se nátělníček rozhodl pustit, košile už to ví. Mrcha jedna. Kdyby se alespoň obarvila stejnoměrně, od límečku přes rukáv až k zádi, ale ne, pokaždé jinak. Pokaždé jinak, ale vždy šmouhovitě. Občas tedy nosím do práce značně avantgardní košile. Když se mě někdo zeptá, kde jsem to koupil, odpovídám hrdě a pravdivě:
"To jsem si prosím sám udělal."
Protože jsem po dědečkovi, jak jistě víš, konservativní člověk, nosím trenýrky. Nedám na ně dopustit. Mladí lidé sice začínají nosit slípáky, ale kdeže na mě s novotami! Trenýrky si občas vyperu a perou se mi dobře. Ony už to mají v názvu. Jsou natrénované. Mám jich dvanáct kusů, ale nemysli si, že na každý měsíc jedny! Střídám je podle momentální politické situace.
S kapesníky se vypořádávám v kuchyni. Jeden šnuptychl po druhém hezky vyvařím. Když za mnou přijde občas nějaké děvče, víš, maminko, tak nějak na výpomoc, vždycky se mě zeptá:
"Copak to vaříte za dobrotu?"
"Za dobrotu vařím kapesníky."
A návštěva se vždy zalekne, že by mohlo dojít na nudlovou polévku, pročež odejde. Asi se divíš, že mi děvčata vykají. Ale já si na to potrpím a vždycky říkám:
"Hajat spolu, proč ne, ale žádné důvěrnostě."
Pak jdu prádlo zavěsit na šňůru, a když se dívám na to veledílo, jak je odbarvené, zežmoulané a kdovíjaké všelijaké, pokaždé mi přijde na mysl myšlenka:
"Jakou máš výhodu, mé milé prádlo, že už visíš."
Sám si pak také, maminko, žehlím. Co bych jiného od sebe očekával, když si sám peru. Žehlím velmi rád. Než abych se nad každým cancourem rozčiloval, to ho radši přejedu žehličkou.
Nejdříve zasunu šlauch od žehličky do proudu. Jednou jsem totiž žehlil jen tak na studeno a nebylo to ono. Při žehlení si zpívám. Kdysi jsem to viděl v jednom starém filmu pro pamětníky a mohu jen doporučit. Zpívám převážně romantické melodie. K žehlení se totiž nehodí písně úderné. Košile ze Šohaje Strážnice, jak jsem zjistil, mají rády tu svou:
"Zaspala nevěstáááá v strážnickééééj dolííííně…"
Košile z Jitexu Písek zase mají rády:
"Sedm let jsem v Písku študýroval…"
Tož tak.
Jediné, co už nežehlím, jsou ponožky. Však se mi ze začátku jedna silonová pekelně připekla. Ponožky od té doby jen roluji. Asi pět let mi trvalo, než jsem se je naučil rolovat do přítulné bouličky. Zprvu mi z toho vznikal takový nepochopitelný a nejapný knééédl, že bys vůbec neřekla, že se jedná o ponožkový útvar. Také jsem se naučil, že je dobré balit dvě stejné ponožky dohromady. První rok mi to bylo celkem jedno, ale pak jsem přišel na to, že je musím zase rozbouličkovávat a hledat k té které ponožce podobného sourozence.
Když mě navštíví nějaké to děvče, vedle zpívání a žehlení občas i hovořím. Chytám tři mouchy jednou ranou. Občas se mi dostane pochvaly, že žehlím na jedničku. Podívám se a vskutku. Musím přepnout žehličku na dvojku, totiž na wool, nebo na trojku, čili cotton. Pak si tiše řeknu:
"Ty seš chlapče ale wool, dyť máš žehlit na cotton."
Když se dámská návštěva nabídne slovy:
"Puč, já ti to přejedu sama," protestuji. Tady se žádné košile a ručník přejíždět nebudou. V některých věcech jsem, maminko, pes.
Ptala ses, jak vedu ten mládenecký život. Tak nějak, jak jsem se Ti snažil připodobnit. Žádná velká sláva, ale nikdo mi do toho nehovoří. Všechno je v pořádku, brambory jsou do řádku.
Takže Ti, maminko, posílám velkou pusu, prostou všech fosfátů a kolagenů. Takovou, jakou jsi nám dávala, když jsme byli dočista maličcí. Dej pusinku, dej čelíčku, ochraňuj mě, andělíčku. A tuze vzpomínek. Jsi daleko.

Tvůj syn

Královský pár

26. srpna 2009 v 7:36 | Dick |  Panenky
Tentokrát představím starší šatičky. Jsou jedny z prvních, které jsem háčkovala, takže například panáček nemá vhodné botičky, tak nějak nemám chuť, vracet se k těmto starším věcem a opravovat je.
Královský pár
Inspiraci pro šatičky na panáčka jsem hledala v pohádce "Princ a Večernice". Velenovo cestovní šaty. Dívku jsem zahlédla v pohádce "Tři oříšky pro Popelku". Kde se na plese představuje Baronka z Kratihájů s vnučkou Slavěnou.
Královský pár
Obě předlohy jsem si hodně upravila podle svého, protože jsem chtěla vytvořit něco jako královský, manželský pár.
Královský pár
Chtěla jsem, aby oba byli ze stejného materiálu, podobný tón a design.
Královský pár
V původním plánu jsem si představovala šaty doplnit královským hermelínem, avšak dodnes se mi jej nepodařilo sehnat, takže posuďte sami...
Královský pár

Baby Born

25. srpna 2009 v 8:27 | Dick |  Panenky
Moje dcerka si v poslední době oblíbila známou panenku Baby Born, kterou jí přinesl Ježíšek. Aby se mohla učit oblékat různé součásti oděvu, prošla jsem se svou skříní a rozstříhala některá svá stará trička, mikiny a podobně.
body
Vše je šité v ruce. Mám jen starý, šlapací stroj, takže obnitkovávat bych stejně musela růčo...
body
Každé miminko potřebuje body a dupačky.
body
Já si zas potřebovala vyzkoušet, zda jsem si nakreslila správný stříh. Takže první triko šlo pod nůžky.
dupačky
Rukávky jsou trošku delší, nohavičky malinko širší. U dupaček jsem závady odstranila.
dupačky
Pokud máte zájem, mohu naskenovat a poslat střihy.
dupačky

Jablečná žemlovka

24. srpna 2009 v 12:46 | Dick |  Kuchyň
Potřebné přísady
5 housek, 3 velká jablka, asi 1/4 l mléka, cukr, vanilkový cukr, skořice a rozinky
Postup přípravy
Housky rozkrájíme na plátky. Doporučuji použít bez povrchového posypu. :o)
Žemle
Namočíme v mléce a poklademe jimi dno mísy. Přelijeme rozpuštěným máslem.
Žemle
Povrch dále poklademe vrstvou naplátkovaných jablek zbavených slupky a jádřinců. Posypeme cukrem, skořicí, rozinkami (případně sekanými ořechy) a poklademe tenkými plátky másla.
Jablka
Střídavě opakujeme až nám dojdou přísady.
Hotovo
Končíme vrstvou housky.
Upečená
Tu přesypeme vanilkovým cukrem, zalijeme zbytkem mléka a dáme do předehřáté trouby na 160° zapéct asi 30 minut.
Žemlovka
Dobrou chuť.

Dáma ve žlutém

23. srpna 2009 v 14:05 | Dick |  Panenky
První šatičky, které představím jsem uháčkovala v právě uplynulém týdnu. Inspiraci jsem hledala na amerických stránkách o panenkách.
Dáma ve žlutém
Nesnažila jsem se šatičky udělat přesně podle předlohy, protože se mi zdají být jaksi "přeplácané". Takže jsem si je malinko zjednodušila. Posuďte sami.
Dáma ve žlutém
Dáma ve žlutém
Dáma ve žlutém
Dáma ve žlutém
Dáma ve žlutém
Dáma ve žlutém

Barbie

22. srpna 2009 v 15:54 | Dick |  Panenky
Pro svou dvouletou dcerku jsem začala pomalinku sbírat a připravovat tyto oblíbené panenky. Zjistila jsem, že originální oblečení je většinou velmi nekvalitní, tak si jej vyrábím sama. Háčkuji, občas nějaký ušiju, pletení jsem zatím nezkusila.
Tato rubrika slouží k prezentaci mých výtvorů.

O mně

22. srpna 2009 v 13:19 | Richard Bach
Ahoj,
takže předně se trošku představím.
Oproti svému virtuálnímu jménu jsem žena. Výše zmíněný pán je autor mých oblíbených knih, které v budoucnu jistě představím.
Civilním jménem jsem Milada, často nazývaná Káťa. Je mi kousíček přes třicet. Jsem mámou dvouleté dcerky.
Mezi mé zájmy patří především dcera, rodina, domácnost. Ráda peču, začala jsem tvořit oblečky na panenky. Dřív jsem hodně četla, ovšem teď mi nezbývá čas.
Jsem ráda, že se tu setkáváme.
Přijďte zas.